Pejsci

 

Hry solitární

Na rozdíl třeba od koček neprovozuje pes hru sám nijak často; ostatně stejně jako většina jeho příbuzných. Z rodiny psovitých provozují s oblibou solitární hry nejčastěji štěňata šakalů, kteří dokonce tento způsob hry upřednostňují. Je to dáno rozdílnou úrovní jednotlivých společenství a je hluboce zakódováno v genech.

Předměty, které k solitární hře pes potřebuje, bývají nejčastěji kořist (ať už jde o polomrtvou slepici nebo třeba botu) či část vlastního těla. Štěně by si ovšem raději vybralo honičku s jiným psem než honění se za vlastním ocasem, a nudí-li se, může se solitární hra změnit v patologický symptom: v okusování vlastní pracky, psí boudy nebo několikáté pantofle v pořadí. Oblíbenou hrou některých psů může být hra "na kost", kdy si hrají s kusem dřeva tím způsobem, že jej přidržují packami a okousávají stejným způsobem, jakoby to byla opravdová kost. Také hrabání v zemi a hra s vyhrabanými kameny je takovou hrou z nutnosti.

Hry sociální

Jsou určeny pro nejméně dva jedince, z nichž jeden může být i psovod. Čím složitější je struktura společenství, tím bohatší jsou hry provozované v jeho rámci.
Základními typy sociálních her jsou hravé kousání, hravé zápolení, hravé honičky a sexuální hry. Vlci znají i mimické komunikační hry, psi podobné hlasové hry.

Hravé kousání má připomínat náznak boje. Kousání je směřováno na krk, lopatku, hrdlo nebo hřbet, u agresivnějších plemen může být doprovázeno i záškuby a náznaky otřásání, které by ve skutečném boji působilo skutečnou bolest.

Další bojovou hrou je hravé zápolení a jeho účelem je srazit soupeře k zemi. Psi se učí využívat tzv. T-pozici, při které útočící zvíře stojí kolmo ke kohoutku partnera a má tedy stabilnější pozici. Napadený pes se při hravém zápolení většinou svalí na záda a nijak intenzivně se nebrání.
Honičky vypukají, když jeden ze psů náhle vyběhne a ostatní jej pronásledují. Prchající zvíře se zastaví a nastává hravé kousání a zápolení. Do této skupiny sociálních her patří i předkládání klacků nebo hraček a vyzývání k vzájemnému zápolení o ně.

Sexuální hry lze pozorovat už od druhého měsíce věku štěňat; nejranější pokusy o vzájemné naskakování a předvádění pářicích pohybů byly pozorovány u bíglů dokonce už 27. den po narození. Psi jsou v tomto smyslu aktivnější než fenky. Není třeba štěňata nijak okřikovat nebo rozhánět, protože jde o skutečně přirozené jednání a hru.

Hlasové komunikační hry u psů spočívají v podstatě v jakémsi štěknutí ve vysoké tónině, které má vyprovokovat partnera ke hře.

Jak se ke hře vyzývá

Kromě hlasového projevu to může být sklonění přední části těla s vystrčením zadní části do výšky. Z této pozice může pes přidávat celou škálu dalších vyzývacích pohybů – úskok, výskok, výpad, stáhnutí se;
hravé přiblížení, kdy se pes k vyzývanému partnerovi přibližuje hopsavými úskoky a s přehnanými pohyby, s kýváním hlavy nebo celé přední poloviny těla ze strany na stranu;
přiblížení a následný ústup, ať rychlý nebo pomalý, leckdy i naznačený na místě, který má provokovat partnera k honičce;
celkové pohyby, tedy pohyby hlavy, očí, přední poloviny těla. Pes pozorně sleduje protihráče a v případě lehkého zájmu může přejít do výzvy s ústupem;
zvedání packy – blíže nebo dál od obličeje partnera (psího i toho lidského).
Výzvy ke hře se objevují i uprostřed hry jako potvrzení toho, že ještě stále jde o pouhou hru.

Hra s člověkem

Sociální hry většiny psů jsou dnes vázány ponejvíce na člověka a poskytují tak potěšení nejen psovi, ale i jeho pánovi. Formou hry může člověk psa vychovávat a pěstovat vzájemnou náklonnost, při cílevědomé výchově štěněte se používají výcvikové hry, a to od práce na stopách až po cviky poslušnosti. Právě hrou se upevňuje radostný zájem o práci.
Pokud štěně při hře přesáhne tolerovanou míru a začne být agresivní, musí psovod štěněti takové jednání znemožnit, aby uznávalo do budoucna jeho vedoucí roli.