Pejsci

Historie podle standardu

Skupina plemen bílých horských psů je zřejmě odvozena od vlků arktického typu, jejichž zbytky se po době ledové zachovaly v hornatých oblastech Evropy – na severních svazích Kavkazu, na Balkáně, zvláště v Rodopách, v Karpatech, a zvláště v Tatrách, na severních svazích Abruz a Alp a konečně v Pyrenejích. V těchto chladných a vlhkých oblastech se uvedený typ horských psů vyvíjel v souladu s tamní reliktní faunou a flórou. Podobné lokality nalezl švédský výzkumník Wahlenber také ve Skandinávii. Souvislost se severskými domácími zvířaty může být vysledována například také v Tatrách a v Karpatech u huculského koně, jemuž je podobný gudbrandstalský kůň. Obdobně je severskou analogií tatranského čuvače pomořanský ovčák.

Slovenské salašnictví má dlouhou tradici. Tatranský čuvač, spolu s horskými ovcemi, huculským koněm a typickými obyvateli hor tvoří základní předpoklady pro využití pastvin pro chov dobytka. Slovenští horalé patřili z velké části ke svobodnému lidu, nepodléhali středověké robotní povinnosti, strážili zemské hranice a odváděli daně v ovčím sýru. Jejich instituce se nazývala „valašský opasek“ a jejím sídlem byly až do zrušení roboty Košice. Její členové vykonávali svoji službu na horských pastvinách vždy se svými typickými psy, hlídacími psy z Tater, a vždy s nimi byli také zobrazováni.

Tatranský čuvač se osvědčil jako dobrý ochránce, hlídač a průvodce, stejně jako ovčácký pastevecký pes, také jako hlídač dobytka, drůbeže i jiných domácích zvířat, i při hlídání stavení. Lázeňští hosté, kteří přicházeli na salaše koupit sýr a jiné výrobky, si zamilovali štěňata s hustou srstí, kupovali je a tato rasa začala tak být chována i v nížinách, kde byla díky svému neobvyklému vzhledu nezřídka považována za luxusní plemeno.

Na polské straně Tater, kde bylo chováno podobné plemeno horských psů, se obzvlášť silní psi lidově nazývali „liptovani“, což ukazuje na slovenský původ. Tak je také topograficky ohraničena oblast chovu bílých tatranských čuvačů.

Ústřední kniha tatranských čuvačů v Československu byla založena před ve 30. letech 20. století profesorem Antonínem Hrůzou z brněnské veterinární vysoké školy. Výchozí materiál pocházel z okolí Liptovské Lužné, Kokavy a Východné v Tatrách a z okolí Rachova v Karpatech. První chovatelská stanice nesla jméno „Ze zlaté studny“ a byla založena ve Svitavách u Brna. Karpatský chov pocházel ze stanice „Z Hoverly“.

Od té doby byly vedeny záznamy přímo Klubem chovatelů tatranského čuvače se sídlem v Bratislavě a byly pořádány výstavy, posuzování a soutěže, a to ve všech oblastech republiky. Další krevní linie pak pocházejí z Liptovské Holé, Velkého Choce, Zakopaného, Martina, Jedlové a Jeseníků.

Nejrozšířenějsí linie jsou Topas, Uran, Simba, Hrdos, Ibro, Cuvo, Budnas, Dinar, Samko, Bojar, Olaf atd.

Geneticky je možno tatranského čuvače charakterizovat jako leucistického (tj. se sníženým množstvím pigmentu, ale nikoliv se sklonem k albinismu) bílého psa s černým čenichem, z malé části také jako flavitického psa s hnědým čenichem a světlejšíma očima. Z kombinace jmenovaných genetických typů, z nichž je dominantní první typ, plynou určité rozdíly v odstínech barvy, pigmentaci očí, očních víček, čenichu, pysků a sliznic. Silnou selekcí ve směru k prvnímu typu dosáhli posuzovatelé a chovatelé typu odpovídajícího tomuto standardu a jeho stabilizace v chovu.

Je neobyčejně věrný a srdnatý, vždy připravený postavit se jakékoliv škodné, i medvědu či vlku. Aby jej bylo možno i v noci odlišit od škodících zvířat, byl podle prastaré tradice chován jen v bílé barvě.

Vzhled

Plemenné znaky tatranského čuvače odpovídají typu horského psa pevné konstituce, mohutné stavby, silné kostry a husté bílé srsti. Má živý temperament a je ostražitý, neohrožený a bystrý. Po staletí se přizpůsoboval drsnému klimatu slovenských hor, zejména Tater. Tělo je mírně obdélníkového formátu a spočívá na silných, poměrně dlouhých nohách. Jméno plemene vychází z jeho bystrosti a ostražitosti – slovenské slovo „čuvat“ znamená „slyšet“.

Výška v kohoutku: psi 62 - 70 cm, feny 59 - 65 cm.

Hmotnost: psi 36 - 44 kg, feny 31 - 37 kg.

Povaha

Slovenský čuvač je spolehlivý, nenáročný, vděčný pes a především dobrý hlídač. Pokud se jeho majitel chová ve společnosti klidně a přátelsky, chová se stejně i on. Jeho výchova musí být důsledná, vyvážená a cílevědomá. Nerad dělá to, co mu připadá neúčelné. Je to velmi vnímavý a samostatný pes – nelibuje si v hloupém opakování základních povelů. Samozřejmě, každý čuvač je jiný a to, co ve výcviku zabere u jednoho, nemusí automaticky fungovat u jiného. Aby se ovšem nestal příliš samostatným, je nutné věnovat velkou pozornost jeho socializaci a výchově již od štěněte. V opačném případě si sám vytvoří vlastní pravidla, což může následně zavinit nemalé problémy při jeho ovladatelnosti a soužití s okolím.

K ostatním samcům srovnatelných proporcí se někdy může čuvač - pes - chovat dominantněji a nelze jej proto spustit z očí vždy, když se setkáme s jiným psem, jehož reakci neznáme. Při dobré výchově se ze slovenského čuvače stane velmi dobrý rodinný pes. Obecně lze říci, že pes je vždy jen takový, jakým ho jeho pán vychová – zrovna jak lze ze psa vychovat spolehlivého a příjemného společníka, nebo rozmazleného nic neumějícího „mazlíčka“, tak z něj lze vychovat agresivního, nezvladatelného a problémového psa.

Využití slovenského čuvače plyne z jeho odedávna obvyklého použití jako ovčáckého a salašnického psa ve vysokých horách nad hranicí lesa a jako hlídacího psa v hospodářstvích i na hranicích.

Péče

Slovenský čuvač potřebuje dostatečně velký výběh, není to plemeno, které by mohlo být po většinu času zavřené v malé ohradě. Každodenní dlouhá procházka pravidelným tempem pomůže dospělým psům vyvinout a udržet správné osvalení. Co může udělat majitel, zvládne i jeho čuvač.

Srst není nijak náročná, stačí psa jednou týdně důkladně vykartáčovat. V závislosti na podnebí líná jednou až dvakrát ročně. Všeobecně psi potřebují koupat jen několikrát do roka („jestliže začínají páchnout jako psi“). Výstavní psi se obvykle koupou před každou výstavou, což ale závisí na majiteli a je třeba zvážit negativní vliv na kůži a srst.